Camillo Benso Cavour

Camillo Benso, hrabě Cavour
Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864
1. premiér Itálie a ministr zahraničí
Ve funkci: 23. března 1861 – 6. června 1861
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	byl první italský premiér
Nástupce	Bettino Ricasoli
9. premiér Sardinského království
Ve funkci: 4. listopadu 1852 – 19. července 1859
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	Massimo d'Azeglio
Nástupce	Alfonso La Marmora
Ve funkci: 21. ledna 1860 – 23. března 1861
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předchůdce	Alfonso La Marmora
Nástupce	úřad nahrazen postem premiéra Itálie
ministr zemědělství a obchodu Sardinského království
Ve funkci: 11. října 1850 – 11. května 1852
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předseda vlády	Massimo d'Azeglio
Předchůdce	Pietro De Rossi di Santarosa
ministr financí Sardinského království
Ve funkci: 19. dubna 1851 – 11. května 1852
Panovník	Viktor Emanuel II.
Předseda vlády	Massimo d'Azeglio
Předchůdce	Giovanni Nigra
Nástupce	Luigi Cibrario
Stranická příslušnost
Členství	Historická pravice
Rodné jméno	Camillo Paolo Filippo Giulio Benso
Narození	10. srpna 1810 Turín
Úmrtí	6. června 1861 Turín
Příčina úmrtí	malárie
Místo pohřbení	Castle Cavour of Santena
Partner(ka)	Hortense Allart
Rodiče	Michele Benso di Cavour a Adele Benso de Sellon
Příbuzní	Gustavo Benso di Cavour[1] (sourozenec)
Alma mater	Royal Academy of Turin
Profese	politik, diplomat, podnikatel a spisovatel
Náboženství	deismus
Ocenění	velkokříž Řádu čestné legie Řád Guelfů Řád Medžidie 1. třídy Řád slunce a lva 1. třídy Civilní savojský řád … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Camillo Benso Conte di Cavour
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Camillo Benso, hrabě Cavour celým jménem: Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, hrabě Cavour, Isolabella a Leri (10. srpna 1810 Turín – 6. června 1861 Turín) byl piemontský resp. italský šlechtic, podnikatel, politik a státník, jedna z klíčových postav sjednocení Itálie (risorgimenta). V roce 1861 se stal prvním italským premiérem (předsedou vlády). Předtím byl v letech 1852–1859 a 1860–1861 premiérem Sardinského království.

Patřil ke skupině monarchistů, která usilovala o sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Získal podporu Velké Británie a Francie účastí v krymské válce, v roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s Napoleonem III., na jejímž základě Francie následujícího roku vojensky podpořila Sardinské království ve válce s Rakouskem. Jako protivník demokratických republikánů (Mazziniho a Garibaldiho) prosadil pro sjednocenou Itálii v roce 1861 monarchickou státní formu (království).